Reiter 702 406 816

Jak je těžké se postavit na vlastní nohy mi zrovna včera ukázal jeden dokonale. Byl to 2,5,letý kluk a byl u mě už potřetí. Pokaždé to bylo na půl hodiny. Děti ukazují chyby dospělých tím, že je kopírují a zesilují.

 

Postavit se? Dělají se přitom chyby a ty bolí

Poprvé přišel s mámou, kvůli akutním bolestem a kvůli chybnému držení těla, vyvaloval břicho, zakopával a měl jednu nohu vtočenou.

Pokud se batole postaví na nohy a chodí, ještě nemusí být vyhráno. Musí to nějak vypadat.

Měl deformované tělo na první pohled. Bylo i vidět, že ho trápí nějaká bolest, jenže nemluvil ještě. Už měli nějaké to běhání po doktorech za sebou  a jak mě viděl v bílém a na poliklinice, tak měl paniku a strašně se bál na lehátko. Nijak jsem na něj nespěchal. Jak se podařilo, že si na chvíli lehl, stačilo mi několik vteřin a měl srovnané všechny klouby a já měl přehled, o co jde.

První zkouška chůze dopadla dobře, už po pár krocích jsem viděl ten známý dětský údiv, že se jde o hodně lépe a bolest je pryč. Pak přišel i známý pohled do očí s úsměvem a vděčností. A bylo to. Bylo mi jasné, že od teď začne opravdová spolupráce. Potřeboval jsem toho zjistit ještě hodně o trupu a jeho pohybech, ztaženosti svalů, tuhosti a chování. Druhá návštěva probíhala za jeho čím dál větší pobavenosti až nakonec nechtěl ani odejít.

Co je základem kýženého postavení? Dobrá spolupráce, bez ní se každý jen plácá

Takže včera přišel, po půl roce od poprvé, zaměstnaný sám se sebou, trochu zakopával, ale na mě se díval nadšeně a jak na starého známého. Když si lehal na lehátko bylo vidět při začínajícím náklonu hlavy, že ho asi bolí krk. Měl strach si lehat na záda. Krk se úplně jemným pohmatem potvrdil. Dále jsem našel akutní bolest na křížové kosti. Jestli to bolí pořád, to neřekne, ale na pouhý dotek ano. Ty bolesti byly docela velké. Jak je možné, když lítá pořád po doktorech, včetně ortopéda, tak nic moc a že bolesti nikoho nezajímají? 

Pro moderní medicínu není bolest absolutně žádný problém, to jen lidi mají pořád nějaké.

Držení těla se mu za ten půlrok zlepšilo a vtočení nohy je prakticky pryč. Komunikace s ním byla dokonalá. Říkal mi kde to bolí, už mluvil lépe, i když málo. Překvapoval mě svou vnímavostí a pohotovostí. Měl místa, kde mu masáž byla velmi příjemná, hned u krku, což je důležité vědět. Tam jsem si jej získával a při doteku na bolestivá místa jsem jej rychle odrazoval a rostl jeho odpor. Udělali jsme cvičení jako minule, avšak jeho zájem byl větší a ani nečekal na pobídky od ruky dotekem, ale jako kdyby v předstihu poslouchal už na moje gesta. Znám to, ale ne vždy se s tím setkávám. Cviky tím udělaly opět během té půlhodiny značný pokrok i ve stoje. Tím se mu zlepšilo opět o něco držení těla. Nabral novou formu.

 

Každý nese zbytečně jen tolik, kolik si sám naloží

Jak správně stát?

Jak správně stát?

Jeho matce jsem oživil v paměti aktuální hlavní cvik a řekl jí ať mu v žádném případě přitom netlačí na břicho, protože by se mohl naučit vytvářet protitlak. Z perfektně účinného cviku se tak stává pravý opak, cvik zátěžový a celou věc zhoršující. Jde o to naučit se dávat správné důrazy, správným směrem a časovým průběhem s celým tělem. Jde o to v každém věku, při učení chůze, při narovnávání kdykoliv později a na stáří to rozhodne  o rychlosti úpadku. 

Na závěr jsme provedli zkoušku chůze. Viděli jsme jak jde lépe. Šel k mámě, ta mu upravila kalhoty a od mámy odcházel hůř.

Jak je to možné?!

Upravovala ho ve stoje a mají to už sehrané, tak že se opře do jejích rukou břichem. No a co se stane? Správně. Břicho se zase vyvalí ven. Zhoršování držení těla jde snadněji, než zlepšení a děje se tak běžnými každodenními úkony. Matce jsem to tak vysvětlil. Co se stane dál s vyvaleným břichem? Naohýbá to páteř, klidně zkřivý do všech stran. V době růstu mohou špatně růst obratle, které pak už nejdou nikdy narovnat. Všechno to přetěžuje svaly, které se s tím musí pořád vyrovnávat a dřou a dřou. Ta dřina není vidět, ale probíhá zbytečně a dokonce i v leže. Není možné se uvolnit ani vleže, natož ve stoje, při chůzi, sportu. Pohyby mají jiný průběh a to rozhoduje o lepším a horším sportovním výkonu.

Jde o váhu domnělou, nebo skutečnou?

Zajímavé je, že ti, co chtějí meditovat v leže, tak mají přesto pořád co dělat s uvolněním se, které ne a ne přijít. Někteří jsou z těchto důvodů už chronicky unavení, nebo vyčerpaní. Mají výdej energie, i když nedělají nic. Ta námaha funguje navíc za špatných důrazů, které celkově situaci zhoršují. Je taky větší výdej a příjem energie, takže větší hlad.

Ve stoje to vypadá také zajímavě. Je to ohromná námaha stát rovně, ani to nejde. Čím víc je to všechno ohnuté, tím víc to nesou svaly a opět dřou a dřou pro nic za nic. Pozor někomu se časem páteř promění v ohnutou kolejnici. Já to rovnám denně a na tom příměru si trvám. V takovém případě to ohnutí sice drží tuhá páteř. Vápenatí to, ale tím není vyhráno. V životě to není s vyhlídkou na nějaké narovnání se s vlastními silami, to spíš rupne. Proto také žádná a ani Dornova metoda neudělá v tomto zázrak na poprvé. Ohnutá a tuhá páteř je proto náchylná na těžké úrazy a výhřezy. 

Vliv neinformovaného prostředí

Nevěřte tomu, že se musíte pořád s něčím tahat

Nevěřte tomu, že se musíte pořád s něčím tahat

Nikdo po vás vlastně nechce, abyste se takhle dřeli sami se sebou. Jsou tu jen našeptávači, ale nikde žádné příkazy. Jenže jaké příklady a znalosti okolí nabízí? Mě děsí, že je 21 století tak tupé, jedním slovem středověk. Jenže pokračovat v tom znamená sebelikvidaci. Jak jedince v průběhu několika let, tak celků během několika desetiletí. Cinikům je to jedno, protože říkají, že nás je mnoho. Jenže, i kdyby bylo lidí čím dál méně, tak pokud zůstane ta tupost, tak žádný úbytek obyvatelstva nepomůže a nepomůže. Děti mají čím dál častěji pohybové potíže, protože mají špatné příklady z okolí. Vždyť všichni okolo dřou, tak se dřou taky. Ten proces se urychluje. Když je máma od svých 20. dřevorubec, tak dítě od narození taky. Masírovat takové dítě, třeba 2,5 jako toho kluka je jak masírovat tuhého dřevorubce, co denně tahá klády. Další problém je, že se doma neumí masírovat. Dělají to agresivně, neví jak. Lepší by byly jen doteky, kdyby věděli jak. Běžně neví co a jak s doteky a tím se časem stanou nezajímavými a raději se dotýkají stále méně až vůbec.

Potřebné informace jak si pomoci jsou dnes k nalezení, jenže jejich zpracování trvá desítky let. Většinou je každý zpracovává s velkými chybami, a chyby pak i bolí. Dá se říct, kdo umí sedět, umí i stát a chodit. Když je správně jedna věc, tak i to ostatní. To by mělo povzbudit zájemce o tuto jógu.

 

Reiter 8.21